Ženy a formule 1

Automobilový sport zůstává doménou mužů a ženy na všech postech stále působí exoticky. Přitom neexistuje žádný objektivní důvod, proč by něžnější pohlaví nemohlo působit v motorsportu. Zvlášť v dnešní době, kdy je feministické hnutí na vzestupu nejenom v České republice a ženské lobby získává na nebývalé síle, je otázka žen ve formulích stále aktuálnější. V následujícím článku rozebereme působení žen ve formuli 1 za poslední tři desítky let (uvedl jsem pouze nejzajímavější závodnice), podíváme se na ženskou formuli a závěrem shrneme hlavní důvody, proč se krásnější polovině lidstva nedaří prosadit ve formulovém sportu v masovějším měřítku.

Ženy a formule 1

Giovanna Amati

Zatím poslední ženou, jež se pokusila kvalifikovat do závodu F1, byla římská rodačka Giovanna Amati v roce 1992. S minimem zkušeností a nekonkurenceschopným vozem Brabham BT60B se Italka postupně nekvalifikovala do VC Jižní Afriky, Mexika a Brazílie. Víc než výkony na dráze řešila světová média její údajný poměr se slavným jezdcem Niki Laudou.

María de Villota

Ženský element vrátila do královny motorsportu dcera španělského expilota F1 Emilia de Villoty María, když v roce 2011 absolvovala testy na okruhu Paul Ricard s Renaultem R29. Celý svět si však pamatuje rodačku z Madridu kvůli vážné nehodě, ke které došlo začátkem července o rok později. Španělská závodnice při testech stáje Marussia na letišti v Duxfordu ztratila kontrolu nad vozem a narazila do nákladové plošiny kamionu. Následky byly tragické. De Villota utrpěla frakturu lebky, ztratila chuť i čich a přišla o pravé oko. Z následků havárie se nikdy plně nezotavila a 11. října 2013 byla nalezena v hotelovém pokoji bez známek života. Pitva potvrdila, že příčinou úmrtí byla zranění způsobená nehodou v Duxfordu.

Susie Wolff

Další zajímavou závodnicí, jež koketovala s nejprestižnějšími závody světa, byla Britka Susie Wolff. Původně pilotka DTM podepsala v polovině dubna 2012 smlouvu s Williamsem na post vývojového jezdce. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že místo získala jen díky manželovi Toto Wolffovi, generálnímu řediteli a akcionáři týmu Mercedes-AMG Petronas F1, jež dodává britské stáji motory. O mnohém vypovídala i samotná slova šéfa týmu Franka Williamse, který se netajil tím, že v případě nutnosti nahradit stávající závodní dvojici Felipe Massa a Valtteri Bottas posadí do kokpitu Adriana Sutila. Wolffová tak reálnou šanci závodit ve F1 nikdy neměla.

Tatiana Calderón

Kolumbijka je zářným příkladem toho, jak se to dělat nemá. Tatiana Calderón nijak nezářila ani v závodech GP3, kde roku 2018 obsadila celkové 16. místo se ziskem 11 bodů. Přesto si ji vybrala jako testovací a vývojovou závodnici stáj Alfa Romeo Sauber F1 Team. Rodačka z Bogoty zároveň povýšila do F2, přičemž se jí dařilo ještě mnohem hůř než v "gé pé trojkách". Za tým Arden odjela všechny závody a nezískala ani bod. Pro srovnání uveďme, že její týmový parťák Anthoine Hubert nasbíral 77 bodů včetně dvou vítězství a pravděpodobně by byl ještě úspěšnější, kdyby se nezabil poslední srpnový den při závodech v Belgii. Těžko si představit, že by o ni při těchto výkonech projevil zájem jakýkoliv tým z F1, kdyby byla mužem a nepoutala tolik potřebnou pozornost médií. 

Jamie Chadwick

Zatím poslední ženou, která nakoukla do F1, je Jamie Chadwicková. Britka od roku 2020 působí jako vývojová jezdkyně stáje Williams. Závodnice s indickými kořeny na rozdíl od své kolumbijské kolegyně umí závodit, v roce 2018 v barvách Douglas Motorsport vyhrála závod v britském Brands Hatch a stala se první ženou, jež se radovala z vítězství v britském mistrovství formule 3. Své kvality prokázala i v nově vzniklé ženské formuli, tzv. W-Series, kde ovládla oba dosavadní ročníky (2019 a 2021, v roce 2020 se šampionát nekonal kvůli covidu). Přesto zůstává otázkou, jak talentovaná ve skutečnosti Britka je, protože jeden závod britské F3 vyhrála řada neznámých pilotů a v ženské formuli chybí srovnání s opravdovou konkurencí. 

W-Series

Málokterá závodní série vyvolala takové polemiky jako ženská formule. Odpůrci kritizují segregaci žen v motorsportu, příznivci se hájí tím, že nový šampionát navýší počty žen za volantem monopostů a umožní jim získat tolik potřebné zkušenosti. Osobně se řadím k první skupině, a to z následujících důvodů:

• Chybí srovnání. Juniorské formule obecně indikují, kteří závodníci jsou dostatečně talentovaní, aby se prosadili v královně motorsportu. Dnes většina jezdců začíná na F4 a postupuje přes F3 a F2 až případně do F1 nebo jiných vrcholových pater autosportu. Být nejlepší ženou je jistě příjemný pocit, ale nikdo včetně odpovědných lidí z formule 1 přesně neví, jak talentovaná ve skutečnosti vítězka W-Series je, protože chybí srovnání s muži.

• Smysl. Každý šampionát, chce-li být životaschopný, musí dávat smysl a mít své logické místo v hierarchii automobilových závodů. V tomto bodě se jeví zavedení W-Series jako diskutabilní, protože ani sami zakladatelé nedokázali zcela jasně říct, co je smyslem ženské formule. Většinou se přirovnává k formuli 3, ale samotné účastnice tohoto šampionátu zatím do vyšších pater formulí nepokračují a jejich kariéra v tomto smyslu stagnuje.

• Pozitivní diskriminace. Pozitivní diskriminace má v mnoha oborech své opodstatnění, avšak do automobilového sportu nepatří. Jediným měřítkem by měla být výkonnost pilotů, nikoliv jejich pohlaví, národnost apod. Bohužel tlak na to mít ženu ve F1 je tak velký, že W-Series se zařadila mezi šampionáty, ve kterých jsou udělovány body do superlicence. Reálně tak existuje možnost, že v královně motorsportu uvidíme jezdkyni vzešlou z ženské formule.

Shrnutí

V prvé řadě musíme rozlišovat mezi tím jezdit F1 a prosadit se ve F1. Samy ženy asi nemají ambice zařadit se po bok pilotů, jako byli například Jean-Denis Délétraz, Taki Inoue nebo Júdži Ide. Nechtějí-li v nejprestižnějších závodech současnosti plnit jen roli reklamních poutačů, musí si výsledky vyjet na trati podobně jako třeba Mick Schumacher. To ale znamená soupeřit s muži a prosadit se mezi nimi.

Největší problém spatřuji v počtu žen za volantem závodních monopostů. Podíváme-li se na soupisky juniorských formulí, závodníky ženského pohlaví musíme hledat s lupou v ruce. Je pak logické, že množina „muži“ generuje mnohem větší talenty než nepatrná množina „ženy“. Pravděpodobně to souvisí s tím, že automobilové závody něžné pohlaví tolik nelákají. Je to stejné jako studium technických univerzit. Neexistuje žádný objektivní důvod, proč by dívky nemohly studovat technické obory, přesto na tomto typu škol s převahou dominují chlapci.

Velké nebezpečí pak spočívá v přeceňování ženských úspěchů. Typickým příkladem je Američanka Danica Patrick. Půvabná tmavovláska před třinácti lety slavně vyhrála závod série Indy Car v Motegi a stala se z ní světová celebrita. Fotila pro prestižní časopisy, objevila se ve filmu i televizi a dokonce si střihla malou roli v populárním animovaném seriálů o žluté rodince Simpsonovi. Vítězství je samozřejmě vítězství a nijak ho nedehonestuji, ale řečí suchých čísel získala jediný triumf podobně jako třeba Felix Rosenqvist. Nikdy nevyhrála titul ani nejprestižnější americký závod 500 mil Indianapolis. Oproti tomu je Scott Dixon šestinásobný šampion Indy Car a o slávě, které se těšila Patricková, si může nechat jenom zdát.

Na závěr mi přijdou nejvýstižnější slova českého závodníka Jana Charouze: „Žena, která by uspěla ve formuli 1 pravděpodobně existuje, potíž je v tom, že z těch dvou na světě se do F1 nedostane ani jedna“.